Od alternativy k nezávislosti

Výzkumný projekt České nezávislé divadlo po roce 1989 se zaměřuje na formování české nezávislé divadelní scény po pádu komunistického režimu v roce 1989. Zkoumaným obdobím je čtvrtstoletí od sametové revoluce, které umožňuje zachytit hlavní vývojové milníky českého nezávislého divadla a několik generací divadelníků tvořících v období hluboké proměny české kultury a společnosti. Výzkum je realizován v období 2019-2023. První etapa výzkumu se zaměřuje na 90. léta 20. století jako první porevoluční dekádu, druhá etapa mapuje dění v období 2000-2014. 

V centru pozornosti výzkumu se nachází nezávislé divadlo jako profesionální divadelní aktivita realizovaná mimo sféru veřejnoprávního divadla, mezi jejíž hlavní znaky patří nezávislost na vytváření zisku pro vlastní prospěch, nezávislost na veřejných finančních zdrojích a nezávislost jeho zakladatelů a tvůrců ve smyslu dobrovolnosti divadlo zakládat, tvořit a provozovat. Toto vymezení vrací nezávislé divadlo z okraje do centra divadelního systému a programově opoziční poslání, které má vetknuto ve své genezi, přetavuje ve veřejnou kulturní službu, jež zakládá argumentaci pro jeho podporu z veřejných rozpočtů.

Uzlovým bodem pro první etapu výzkumu je především 17. listopad 1989, kdy se čeští divadelníci aktivně zapojili do sametové revoluce a který rámuje začátek zkoumaného období. Jeho konec ohraničuje projekt Praha – Evropské město kultury 2000, v jehož programu se představila celá řada již plně etablovaných nezávislých produkcí především z oblasti loutkového a pohybového divadla a tance a který symbolicky završuje návrat České republiky do evropských struktur. Nejen ze sociologických průzkumů, ale i z výpovědí osobností dotazovaných v našem výzkumu jsou patrné další švy dekády 90. let, jako jsou první porevoluční roky charakteristické nejen diváckou krizí, jež se dotkla především zřizovaných divadel, ale také “gründerskou” euforií při zakládání soukromoprávních divadelních subjektů, a to jak v oblasti komerční sféry, tak neziskového sektoru. Jako momenty, v nichž aktéři i pamětníci spatřují zvrat od porevolučního nadšení k tzv. „blbé náladě“ a který je uváděn i do souvislosti s proměnou role umění a kultury v české společnosti, jsou označovány ekonomická a politická krize v roce 1997. Další přelomové události pro nezávislou divadelní scénu zachycují jednotlivé tematické výzkumné linie, které se soustředí na vývoj podmínek a infrastruktury pro provozování nezávislého divadla a na činoherní, loutkové a pohybové divadlo 90. let, přičemž pro potřeby popisu divadelního dění během přechodu české společnosti ze socialistické na tržní je časové vymezení mírně, zřídka i více, vychýleno rovněž do období před rokem 1989. Vzhledem k tomu, že vytyčené období zachycuje ještě poslední roky společného československého státu, je součástí publikace taktéž krátký exkurz do vývoje nezávislého divadla 90. let na Slovensku.

V Polsku, Maďarsku, Československu, Rumunsku a Bulharsku, tedy v zemích, které státně socialistický společenský a vládní systém spíš dostaly, než že by si ho vydobyly, a to nikoli na základě autochtonních revolucí, ale jako válečný následek po vstupu Rudé armády, se odstranění lidové demokracie odehrává ve znamení návratu ke starým národním symbolům a tam, kde se to stále nabízí, jako opětovné navázání na politické tradice a stranické struktury meziválečného období. Zde, kde revoluční změny zhoustly na revoluční události, se také nejzřetelněji artikuluje přání připojit se ústavně-politicky k dědictví občanských revolucí a společensko-politicky k formám života a styku rozvinutého kapitalismu, hlavně k Evropskému společenství (…) Dobíhat se má to, co po čtyři desetiletí dělilo západní část Německa od té východní – politicky šťastnější a ekonomicky úspěšnější vývoj. Tím, že má dobíhající revoluce umožnit návrat k demokratickému právnímu státu a připojení ke kapitalisticky rozvinutému západu, orientuje se podle modelů, které byly podle ortodoxní interpretace již předstihnuty revolucí roku 1917. To by mohlo vysvětlovat zvláštní rys této revoluce: takřka úplný nedostatek inovativních, perspektivních idejí.“

Jürgen Habermas. Dobiehajúca revolúcia, 1999