O VÝSTAVĚ

… divadlo nemusí být jen podnikem k předvádění her …, ale může být něčím víc: živoucím duchovním ohniskem. Místem společenského sebeuvědomování., průsečíkem silokřivek doby a jejich seismografem, prostorem svobody a nástrojem lidského osvobozování; každé představení může být živou a neopakovatelnou sociální událostí, přesahující dalekosáhle svým významem to, čím, se na první pohled zdá být …
Václav Havel: Dálkový výslech

Dekáda 90. let je rozlomena do dvou polovin. V té první české divadlo a společnost prožívají euforii z nabyté svobody. V té druhé, kdy se „prach revoluce usadil“, se dostavuje tzv. „blbá nálada“, jak společenské ovzduší nazval v roce 1997 prezident Václav Havel. Jejími příčinami jsou kocovina z důsledků divoké transformace i rozpadu Československa (1993), uzavření tzv. opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD (1998) a plíživý nástup nostalgie po starém režimu. K nim se na konci 90. let ještě přidává balíček ekonomických reforem a po roce 2000 povodně zasahující i řadu českých divadel. České divadlo si v této atmosféře přes nemalé finanční i systémové obtíže zachovává svou svobodu, nezávislost a tvůrčí energii.

Výstava DIVADLO A SVOBODA — První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 se skládá z výstavních objektů a internetové prezentace, které ve zkratce představují mnohotvárnost, bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého divadla prvního porevoluční desetiletí. A to ať již se jedná o provozně zcela nezávislé, především neziskové subjekty a uskupení, tak o divadla, jež převzala do své péče města a kraje a v nichž se realizovalo pojetí divadla jako veřejné kulturní instituce, anebo o transformované divadelní domy (tzv. stagiony) jako organizace bez stálého souboru, avšak s kontinuální dramaturgií reflektující aktuální témata i estetiku.

V prvním výstavním objektu je zachycena proměna podmínek pro divadelní tvorbu před rozpadem Československa i po vzniku dvou samostatných států. Druhý objekt zaměřený především na dění v Praze se věnuje proměně dramaturgie činoherního divadla, novému přístupu k tělu hlavně v oblasti fyzického divadla a nonverbálního divadla a novým postupům při práci s loutkou a objektem. Třetí objekt mapuje invazi scénického umění do veřejného prostoru a nedivadelních objektů a představuje efemérní i dlouhodobé divadelní aktivity v mimopražských regionech.