Neklid na konci strnulých časů

Tato tematická linie v první etapě výzkumu sleduje proměnu široce chápaného proudu českého nezávislého divadla po pádu komunistického režimu a jeho vývoj v první polistopadové dekádě. Připomíná soubory, které přímo navazovaly na relativně svobodnou (nebo přinejmenším v mezích možností svobodomyslnou) aktivitu tzv. studiových divadel 70. a 80. let, zmiňuje osobnosti, které vzešly z amatérského divadla a popisuje vznik nových divadelních uskupení. Překotný a poněkud chaotický vývoj nezávislého divadla 90. let je strukturován na tři etapy, byť ohraničené jen přibližně. Za nejdůležitější mezník považuje konec polistopadové divácké krize v sezóně 1993/1994, spojený jak s nástupem první generace divadelníků, kteří dostudovali ve svobodných poměrech, tak se vznikem zcela nových souborů či divadelních domů. K méně nápadnému zlomu dochází koncem 90. let, kdy se české divadlo začalo více otevírat světu a projevila se inspirace tehdejšími zahraničními osobnostmi a trendy. Souběžně se také postupně začali prosazovat tvůrci, kteří se stali klíčovými osobnostmi další dekády.

Karel Král: „Amatérské divadlo bylo základnou pro ty nejvýraznější osobnosti. Tihle v uvozovkách amatéři, kvalitou profesionálové, byli nejvíc připraveni na změnu, která měla přijít. Nejen politickou, ale i mentální. To byl Petr Lébl v Praze a Jan Antonín Pitínský v Brně, podle mě určující osobnosti českého divadla 90. let.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Eva Kejkrtová Měřičková: „Byli jsme něco jako homelesáci pražských divadel. Když jsme se dozvěděli, že nějaké divadlo něco vyhazuje, zkoumali jsme, jestli se to ještě nedá použít. Takhle jsme třeba získali světla nebo část fundusu ze Zábradlí. Kulisy jsme ze začátku nosili sami […] Chvíli to jde, ale nedá se to vydržet pořád. Postupem času divadlo začalo přijímat i obslužné profese.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Jakub Špalek: „Z hlediska dramaturgie jsme v Městských divadlech žádné limity ne- měli. Ale stejně jsme už po roce začali plánovat odchod. Jasně jsme věděli, že první, co odmítneme, jsou stálé platy herců: vy hrajete víc, on hraje míň, vy zkoušíte, on nezkouší – a přitom berete stejný plat, to se nelíbilo ani nám, ani souboru. Strašně nás štvalo i to, že vedení hercům nařizovalo, co budou hrát. V Kašparu to máme dodnes tak, že já práci nabízím a herci mají právo odmítnout.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Ewan McLaren: „Divadlo v angličtině v Celetné, to byl docela unikát. Já jsem vždy tlačil na to, abychom byli spíš mezinárodní, chtěl jsem abychom spolupracovali s českými herci, ostatní to táhlo spíš k angličtině a k americkým hercům.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu. 2019

Doubravka Svobodová: „Najednou lidi mohli. Zakládali podnikání, dělali to, co chtěli dělat, byli plní naděje, že všechno jde. Divadlo šlo stranou (…) Kolem roku devadesát čtyři (…) se  najednou vracel pocit, že by se lidi měli setkávat. Současně s tím divadla začínala být schopná na dobu reagovat a reflektovat dění kolem sebe, jak přes klasické texty, tak prostřednictvím současné dramatiky. Už to nebylo jen vzpomínání, jak jsme se měli špatně za totáče; lidi, kteří tehdy chodili do divadel, to sami dobře znali a nepotřebovali osvětu.“ 
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2020

Ondřej Hrab: „Já jsem věděl, že sem nebude chodit to staré publikum, ale že se musíme spolehnout na ty, které jsem nazval too old to rock’n’roll too young to die: lidi, pro které už byl rock’n’roll moc jednoduchý a chtěli něco víc. K mému překvapení jsme po otevření Archy v roce 1994 žádnou diváckou krizi nepocítili, ale byli to diváci jiní, než ti, kteří divadlo po revoluci opustili. Myslím, že jim bylo vlastně docela jedno, jestli jdou na koncert, na Roberta Wilsona nebo na tanec.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Petr Oslzlý: „Byli jsme zvyklí, že divadlo a speciálně náš typ divadla byl jakýmsi suverénním hlasem uprostřed společnosti. Naše umělecké výpovědi často působily ve společnosti jako z volných rukou vhazované ‚politické bomby‘. Byli jsme až jakýmisi narkomany vzrušení, které jsme vyvolávali.“
Od českého divadla k islámskému fundamentalismu (a zpět), Svět a divadlo 5, 1994, č. 5

Lenka Havlíková (Kolihová): „Přes cool dramatiku jsme našli klíč, jak se dívat na naši skutečnost a vedlo nás to i k vlastnímu psaní. Když jsou v divadelním týmu lidi schopní psát, je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak se může divadlo vyjádřit. V Ústí jsme psali všichni, nejlepší byl určitě Jiří Pokorný, který se do doby trefil nejlépe jak tematicky, tak stylem psaní.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

David Czesany: „Přišli jsme do Rubínu s tím, že nechceme dělat politická témata. Celá země byla tehdy plná politiky: noviny, televize, hovory (…) My jsme hledali jinde.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019