Čtyři generace (v) pohybu

Tato tematická linie v první etapě výzkumu přibližuje vývoj pohybového divadla od druhé poloviny 20. století do sametové revoluce v návaznosti na politickou a kulturně-společenskou situaci v zemi. Podrobněji zachycuje konec 80. let a poslední dekádu tisíciletí, které znamenaly pro jeho dva profilové směry, pantomimu a fyzické divadlo, významný obrat a nové výzvy, ale také ztrátu společného nepřítele a změněné okolnosti provozu dané společenskou transformací po roce 1989. Ty sice byly důvodem k ukončení umělecké činnosti mnoha souborů, ale zároveň nastartovaly vznik dalších tvůrčích tandemů či skupin. České pohybové divadlo se v první porevoluční dekádě ocitlo na křižovatce, kdy se tzv. oficiální proud musel přizpůsobit nové situaci a předrevoluční underground si po desítkách let naopak musel pro svou další existenci hledat jiný hnací motor než odpor k totalitě, kdy se začaly stírat mnohé hranice mezi „kamenností“ a „podzemím“ i mezi divadelními žánry, kdy si obor definoval podstatu  profesionality a podmínek nezávislosti, reflektoval zahraniční zkušenosti a silný vliv východního, zejména ruského a japonského, i západního alternativního umění a zpracovával nebývalou uměleckou šíři estetických možností.

Nina Vangeli: „Fyzické divadlo bylo nejmladším potomkem divadelních druhů a sta- vělo jak na tanci, tak na zkušenostech z dalších nonverbálních forem, které se velmi vášnivě pěstovaly od 60. let. Pohyb se nám tehdy jevil v té přemíře falše slov jako něco, čím lze promlouvat pravdivě, respektive, čím nelze lhát. Choreografie například neváhala pracovat s různými všednodenními pohyby. Rozhodně nešlo o sestavu pravidelných známých forem nebo stylů. Hledat v pohybu fráze, nová slova, bylo velmi vzrušující stejně jako rozbíjení hranic mezi žánry. Kulturní paradigma podporovalo všechny přesahy, aniž se ztratila jejich identita. Vždycky jsme ale věděli, kde jsme a co se kříží s čím a stále se zřením k tomu, že divadlo je rituál.“
Rozhovory o tanci #5. Seriál na platformě Youtube

Kazimierz Braun: „Náhle jsme se ocitli v nové a podle mého mínění i paradoxní situaci: demokraticky nebo zpola demokraticky zvolené vlády se začaly zabývat především ekonomikou, hospodářstvím, materiálními záležitostmi. Je to ostatně naprosto přirozená tendence. Současně k našemu údivu vychází najevo, že divadlo, přestože se nachází v docela jiné situaci, má před sebou podobné úkoly jako dříve. Dodávat životu společnosti i jednotlivých lidí skutečný smysl, to znamená připomínat a zpřehledňovat hierarchii hodnot, v nichž musí být na prvním místě, pakliže chce člověk žít důstojně, hodnoty duchovní, nikoliv hodnoty materiální.“
Divadlo v nové situaci. Svět a divadlo, 1991, č. 8

Boris Hybner: „Je pravda, že pantomima byla na úrovni. Byla to svým způsobem zvláštnost minulého režimu, jeho cenzurního aparátu. Umělci hledali různé způsoby a formy, jak se vyjádřit. Pantomima imponovala velké části mládeže. Její názor, jak známo, osciloval mezi extrémním hlukem a extrémním tichem, a to je právě pantomima. Samozřejmě je tu také tradice. Navíc v Praze bylo vždy příznivé klima pro vznik zvláštních netradičních forem divadla, jako je Laterna magika, Černé divadlo, nebo právě pantomima (…) Když vzpomenu na Ladislava Fialku, on byl původně tanečník a jeho cítění a produkce byly velmi lyrické a hodně patetické. Naše gene- rační vlna měla úplně jiný cit, daleko drsnější a dynamičtější.“
Bez masky klauna. Práce, 1994, č. 35

Tomáš Vorel, David Vávra: „Společná nálada by se dala pojmenovat Sbohem pantomimo Pierotů a Kolumbín, sbohem Marcele Marceau – to říkáme s nostalgií, a sbohem Fialko, falešný utěšiteli – to říkáme s ironií: konzervovat a napodobovat dětskou bezelstnost mima z Marceauových časů a Marceauovy filozofie tady a dnes nelze: svět, který žijeme, léčí mima z naivity. Naše hry jsou teď už vždycky tragikomické a groteskní. Míří na nás revolver civilizace, podvodu a lsti. Život nám nastavuje nohu. Padáme, ale vstáváme… bavíme se, chceme žít, ale víme o revolveru a idiocii vražedné jako revolver. Nekřičíme to, jenom směšně padáme jako Chaplin v groteskách, vstáváme a neztrácíme náladu (…) Řeč těla a řeč hudby ovládá toto jeviště. Řeči slov se už nedá dlouho věřit.“
Mimoza: jak David Vávra a Tomáš Vorel objevovali pantomimu, 2007

Bolek Polívka: „V minulé éře bych nechtěl mít divadlo a být jeho ředitelem. Teď je to však, myslím, logické vyústění toho, co jsem v životě dělal a jak jsem hrál. Ale řeknu vám, až budete při představení sledovat taková ta tichá, filozofická místa v mé roli, nevím, nevím, jestli při nich nebudu současně myslet také na to, jestli třeba v divadle někde právě neteče voda…“
Poslouchal, jestli neteče voda. První představení v Divadle Bolka Polívky beznadějně vyprodaná. Práce, 1993, č. 112

Ctibor Turba: „Věřím v renesanci neverbálního umění, které nebylo položeno na slovech a textu vůbec. Slovem se dá lhát, pohybem nikoliv. Denně se na nás hrnou tisíce slov s nejrůznějších masmédií – lidé jsou zahlušeni slovem. Na druhé straně se projevuje i jejich nedůvěra nebo neschopnost některé věci chápat. Mám dojem, že postupně dojde k vzestupu obrazného umění, neboť je pravdivé a nelze falšovat.“
Slovem se dá lhát. Pohybem ne. Deník Nová Pravda, 1992, č. 172

Daniela Voráčková: „A pak najednou přijeli do Prahy The Living Theatre. Seděla jsem na Divadelní fakultě AMU na workshopu, kde Judith Malina mluvila o politice, o možnostech se umělecky angažovanost. Ten workshop byl krátký, asi dvoudenní, ale mám pocit, že trval roky. Potom jsme na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu performovali. Já jsem většinu života do té doby prožila v tom, že na veřejnosti se nic, co si doopravdy myslím, neprojevuje, nebo když, tak jen protest – a něco za to přijde. Tady jsme zažili asi půl hodiny svobodného vyjádření ve veřejném prostoru. Nedá se to popsat. Bylo to tak silné, že to bylo lepší než se zamilovat.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Alex Švamberk: „V oblasti performance art tady byla díra, protože lidé jako já, nebo Antonie Svobodová, by se ani symbolem stát neměli. My jsme ve skutečnosti nebyli dobří. Byli jsme prostě nejlepší z toho mála, co tady bylo. Já rozhodně nejsem špičkový tanečník. Jen tou normalizací tady vznikla absence vývoje některých experimentálních forem avantgardního divadla.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Jiří Turek: „Děrevo ve zlomovém období snad nejvíce ovlivnilo naši nezávislou, alternativní scénu a spousta lidí z něj umělecky těžilo. A také to bylo snad jediné divadlo, které do roku 1991 mělo téměř pořád vyprodáno.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu s Jiřím Turkem, 2019

Irina Andrejeva: „Atmosféra Česka byla těch pár roků po revoluci opojná. Ta neskutečná svoboda, zasquatovaná sněmovna. Představení na dvoře, ohně, protože byla vypnutá elektřina. Nemyslím si, že bychom tehdy dělali něco fantastického, ale samotná atmosféra byla taková, že vše, co se dělo bylo naprosto fantastické, zvlášť když to bylo v centru Prahy. A obrovský zájem lidí o všechno, to bylo něco naprosto úžasného. I když v samotném Děrevu nebyla svoboda, byl to víc diktát a disciplína, ale vystoupení působilo jako projev svobodných lidí, kteří neznají hranice a nectí pravidla. A té době to strašně vyhovovalo.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2018

Jiří Dobeš: „Děrevo mělo na styl práce i celé fungování skupiny Jumping Hamada naprosto zásadní vliv, který se projevoval ještě dlouho poté, co Děrevo opustilo Prahu. Šlo nejen o estetiku, ale mnohem víc o způsob života, o vnímání divadelní práce jako nedílné součásti života, o komplexní přístup ke cvičení a hraní. Přesněji formulovalo a do důsledků dotáhlo to, co jsme sami tušili, a to, jak jsme sami věci chtěli dělat. Nezapomenutelné, fyzicky nesmírně náročné dílny, při kterých člověk mohl vypustit duši, ale při kterých se zároveň mohl vydat do trochu jiného světa – světa snů, barvitých představ, neznámých zákoutí vlastní duše.“
Nekrolog za Jumping Hamada, Taneční sezóna, 1999, č. 5