Mimopražská epicentra nezávislých divadelních aktivit

Tato tematická linie spadá pouze do první etapy výzkumu. Vzhledem k nerovnoměrnému zastoupení nezávislých divadelních aktivit v Praze a mimo Prahu mapuje nezávislou scénu mimo hlavní město a její organické propojení s lokálními kulturními ekosystémy. Jednotlivé kapitoly tohoto oddílu jsou vymezeny a řazeny podle administrativního členění České republiky platného do roku 2000 před zřízením vyšších územně samosprávních celků: Severní Čechy, Západní Čechy, Východní Čechy, Jižní Čechy, Severní Morava a Jižní Morava.

Lenka Havlíková: „Od začátku jsme hledali cestu k současné dramatice. Po převratu každý spoléhal na to, že se otevřou šuplata plná úžasných her dramatiků, kteří nemohli publikovat. Zpětně to však vidím tak, že na to byla doba příliš rychlá a překotná. Kapitalismus u nás nastoupil velmi rychle a tvrdě, čímž se společnost změnila mnohem rychleji než její možná reflexe. Společenská situace byla najednou drsná a depresivní a u nás si s ní nikdo nevěděl rady.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Roman Černík: „90. léta jsou dobou změny srovnatelnou se změnou, která se uskutečnila na Západě v 60. letech. V 90. letech bylo moc slov, všechno se zachrlilo řečmi. Od jejich druhé poloviny nastoupil tlak na výkon. Z toho okouzlení se postupně stala i jakási obrana, cesta, jak přežít všechny tlaky, že o peníze jde až v první řadě. V Aši to bylo zajímavé i tím, že nejprve tam byly dráty, jezdil jsem podél nich do školy, pak se otevřely hranice a vpád toho světa zpoza hranic byl brutálně radikální. Možná potřeba nějak přežít tu tsunami trhu také držela lidi pohromadě.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Alexandr Gregar: „Východní Čechy byly vždycky hodně divadelnické, na rozdíl od jižních Čech nebo Moravy, protože tady byla spousta městských, ale i venkovských souborů a v každém malém městečku je nějaký divadelní sál opatřený jevištěm – a není to jenom sokolská tělocvična. Vezměme si třeba Divišovo divadlo v Žamberku, divadlo v Polici nad Metují či v Lomnici nad Popelkou, což je úžasná architektura, taková už modernistická se zbytky secese, anebo i historicky mladší budovy, třeba v Novém Bydžově. Historicky je dáno, že amatéři někdy hrají na lepších jevištích než profesionálové. To nejsou ty dnešní kulturní domy, stavěné na široko, aby se tam vešlo předsednictvo, a nízké, protože tam nemusí mít tahy. Například Divišovo divadlo v Žamberku, to je malé Národní. Také tu neustále a kontinuálně byla i navzdory bolševikovi činná spousta souborů. A to jsou také zdroje všech festivalů, které vznikaly i po roce 1990. Ty si svým způsobem generují potenciál, sílu onoho ochotnického hnutí, systému soudržnosti.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkum, 2019

Kateřina Melenová: „Dozvěděli jsme se, že v pekárnách jsou noví majitelé a byla možnost si pronajmout 800 metrů čtverečních industriální plochy. Když jsem tam byla poprvé, bylo všude zrní a asi pět mrtvých holubů na metr čtvereční. Handicapem byly sloupy, přesto byl ten prostor nádherný. Udělali jsme si tam zkušebnu, sál a šatny, všechno byl open space. Abychom vydělali na nájem, pořádali jsme tvůrčí ateliéry pro děti. Paradoxem bylo, že Ateliéry vznikly uprostřed nejkonzervativnějšího města v Čechách, byl to vlastně brownfield dávno před tím, než se o tom u nás začalo mluvit. Mým prokletím je, že dělám věci o deset let dřív, moje osobnostní nastavení je prorážet cestu.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Radovan Lipus: „V 90. letech byla Ostrava neuvěřitelně dynamická, byl to vzrušující mejdan a šumná jízda, něco neskutečného. Jen co pro českou literaturu znamenají jména jako Jan Balabán, Petr Hruška, Jaroslav Žila nebo Jan Hnát Daněk, co pro českou muziku znamenají Buty. Město je veliké, ale zároveň kontaktní. Fenomén, který také souvisí se scénickou produkcí nebo paradivadelními aktivitami, to byly třeba Literární harendy bratří Motýlů, básníků Ivana a Petra. To byla autorská čtení v nejhorších ostravských knajpách. Dnes je Stodolní ulice už zkomercionalizovaná a ne úplně příjemná lokalita, ze které zbyl jen byznys a vyprázdněná turistická destinace. Ale vznikala původně z úplně z jiných důvodů, kolem klubu Černý pavouk, kde se četlo, kde vystupovaly nezávislé kapely, kde se konaly různé performance, přednášky, vernisáže výstav. A to nejen ostravských umělců, jezdil sem Petr Nikl, Vladimír Kokolia. Dnes je to všechno jinak a tato živá umělecká ohniska se přesunula o kus dál, ale naštěstí tu stále jsou.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2018

Arnošt Goldflam: „Na začátku 90. let jsme hledali nový repertoár. Postupně jsme k sobě přibrali J. A. Pitínského s jeho Ochotnickým kroužkem, který s námi již dříve spolupracoval. V divadlech všude začali hrát hry Václava Havla, kterého jsme ale my hráli, když to bylo zakázáno. Já jsem říkal: Teď je svoboda, teď budu dělat to, na co mám chuť, to, co by mě těšilo víc. Vrátil jsem se ke svému snu: Ladislavu Klímovi a jeho Lidské tragikomedii, 64 což se ukázalo jako dobrý tah. Divadlo bylo najednou plné. Hra je o tom, jak naložit se svým životem. A lidé tehdy zvažovali, co se sebou.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Břetislav Rychlík: „Byli jsme generace, která se nevnímala jako konkurence v té komunisty znormalizované zemi, ale každý kulturní čin jsme brali jako zmnožení sil. Někteří divadelníci se dnes mnohem víc vnímají jako konkurence, a to je trochu srandovní, když jsou většinou dotovaní (dosti bídně) státem. V tzv. experimentálním divadle zůstaly experimentální platy, v tomhle smyslu je to prohra. Stejně jako zlomená kulturní mentalita národa, na čemž má svůj značný podíl televize Nova a její návrat k normalizačním hvězdám. Právě proto by divadlo mělo být co nejradikálnější.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019