Kartografie cest k nezávislým divadelním prostorům

Tato tematická linie v první etapě výzkumu sleduje vývoj nezávislého divadla na půdorysu devatenácti pražských aktérů (kulturních prostorů, organizací a autonomních hnutí), kteří buď fungovali s nezávislým statutem nebo vytvářeli prostor pro prezentaci a rozvoj nezávislých umělců. Jednotlivé části jsou introspekcí do dílčích organizačních struktur, historie vybraných budov a dramaturgických koncepcí a jsou odkrývány principy manifestující postupný vývoj a profesionalizaci nezávislého umění: přesun z periferií do centra města, okupování a zabydlování prázdných míst, vytváření stabilního zázemí pro uměleckou tvorbu. Jedná se o pomyslnou mapu, na které jsou lokalizována epicentra kulturních aktivit v Praze stejně jako sítě vztahů mezi uměleckými aktéry.

 „Po revoluci se vzdálenost od centra prodloužila, jako bychom byli skoro za Prahou. Divadlo najednou nefungovalo. Všichni chtěli do centra.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkum, 2018

Halina Pawlovská: „Zahájení bylo bombastické. Na nebe se vypustil balón, místní hráči hráli fotbalový zápas a parašutista seskočil padákem. Vítěznému fotbalovému družstvu přímo z oblohy přinášel cenu (…) Pekli se vepři, pilo se víno, všude byla spousta šťastných a nadšených lidí a slova o národním obrození se naplňovala. I tehdy přeci naši umělci začínali na vsi!“
Alfred žije!. MF Dnes, 1992, č. 171

Jan Mayer: „Tenkrát bylo všechno jednoduchý. Využili jsme svých kontaktů a kontakty těch kontaktů a pozvali více než dvě stovky nejrůznějších mladých umělců z celého světa. Postsametová Praha byla obrovským magnetem, nejrůznější bohémové z veškeré ciziny se sem doslova stahovali – skoro všichni pozvání přijali. Najednou 346  jsme stáli před problémem, jak všechny ty lidi dopravíme a kde se ubytujeme. Tak jsme na stroji naťukali projekt, měl několik stránek, šli jsme na vedení ČSA40 – a oni nám poskytli zdarma letenky.“
Randály pod Stalinem. Divadelní revue, 2010, č. 2 

Petr Bergmann: „Festival Light removes darkness pod Stalinem a dům U divého muže byl první impuls, první iniciativa. V létě 1990 pak v důsledku ztráty Divého muže proběhla okupace části Staroměstského náměstí, nonstop série koncertů a performancí nazvaná Alternativa – Akce, ze které posléze vznikl Bunkr, Mamma klub, Rock Café a pak i Roxy. To se vyhádalo tam… Takováhle centra se měla napodobit a mělo jich být 50 po celé republice.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2020

Sergej Machonin: „V pološeru celé té roky přísně tajné hektarové dvorany pro bály upírů pod Stalinovým pomníkem je rozvalená gigantická dominanta celého podsvětí: dlouhé pohoří úlomků po explozi jako metafora totality. Snad tělo, snad vyhřezl hrob z rozpadlého kamení se sochařsky dokomponovanými trčícími hnáty, žebry a vyvrácenou obří lebkou. Dál pak, rozptýlené po celém areálu betonových sálů a chodeb výjevy a vize toho makabrálního divadla zlého světa: ranami zroztínané a krví zborcené krajiny, bíle ofačovaná mumie vyzdvižená do výšky lesem železných prutů, pyramida ze zpřelámaných zelinářských beden prolezlých mokrou plísní jako apoteóza vršení nesmyslnosti, rozhoupaná soustava vertikálních drátů zatížených kameny jako viselci.“
Divadlo o zlém světě. Literární noviny, 1990, č. 34

Jan Faltus: „Squatting se v Čechách objevil těsně po převratu, hned na začátku 90. let. Pro aktéry působil jako zjevení, které ovšem zapadlo do překotného dění kolem. Tehdy panující představa, že změnit je možné cokoliv, byla opojná a nevyhnula se ani alternativním hnutím (…) Šlo nejen o revoltu, ale i o aktivní společenský občanský názor na situaci mladých, bydlení, kultury a na společenské hodnoty.“
Squat. Kmeny 90: městské subkultury a nezávislé společenské proudy v letech 1989–2000, 2016

Ondřej Hrab: „Po revoluci jsem byl ve Spojených státech a zúčastnil jsem se tam semináře o restrukturalizaci organizací, jehož hlavní tezí bylo, že pokud chceme proměnit obsah činnosti instituce, tak ji musíme proměnit strukturálně úplně celou. Není možné se spoléhat byť i na ty nejvěrnější články, protože vždy ponesou břemena minulosti a stereotypy předchozí činnosti. Přišel jsem tedy s projektem, který chtěl začít úplně od nuly a všichni zaměstnanci, kterých bylo asi 130, museli odejít. Ve stejné době dostala ČSOB budovu paláce zpět od státu a bylo v plánu celý komplex rekonstruovat. Tedy bylo jasné, že více než 3 roky se v budově nebude moct hrát, což byla souhra okolností, která umožnila takový radikální krok a k mému překvapení na to město přistoupilo.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Yvona Kreuzmannová: „Podmínkou výběrového řízení byla rekonstrukce PONCE, která se musela stihnout za 3 roky. V tu dobu jsem měla sponzory Phillip Morris, pak Eurotel a Telecom a zároveň byla vidina získání investiční dotace od státu. Tedy to vypadalo, že rekonstrukci zvládneme. Phillipe Grombeer z Trans Europe Halles mi poslal podpůrný dopis, ve kterém vysvětloval, že konverze industriálních prostor je přesně to, co městská kultura potřebuje. Projekt jsem rovněž konzultovala s Ondřejem Hrabem, který mi předával své zkušenosti z Archy, stejně jako se Ctiborem Turbou a samotný provoz a jeho možnosti s Liborem Grossem z Rubínu. S tím jsem pak šla na radnici, kde jsem samozřejmě musela vysvětlovat, co je to současný tanec a proč je důležité ho podporovat.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Vladimír Hulec: „90. léta byla jakýmsi čerstvým vzduchem, který vytvořil nové struktury a to jak v politice, tak ve společnosti i v kultuře. Vznikla úplně jiná struktura, která má své klady, které se dodnes projevují, ale i své zápory, které dnes vyplouvají na povrch možná ještě víc. Protože nevznikla žádnou koncepcí, ale vznikla spontánně, se spoustou chyb a nedostatků. Důsledkem toho vznikla spousta skvělých věcí a desítky tvůrců měly dobré podmínky, aby mohli dozrát. Na druhou stranu bylo tu dost i těch, kteří byli udusáni, kteří nebyli schopní nebo už nechtěli v novém systému fungovat.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2018