Proměna českého loutkářství po roce 1989
Tato tematická linie se v první etapě výzkumu zabývá genezí nezávislého loutkového divadla v Československu, potažmo České republice po roce 1989 s poměrně podrobným popisem neoficiální a tzv. agenturní divadelní činnosti 80. let. Situace loutkářského oboru je zasazena do kontextu celého českého divadla, poukazuje na jeho původní izolovanost (a zároveň vysoké renomé v zahraničí) a popisuje jeho postupné otevírání novým podnětům i v souvislosti s proměnou pražské Loutkářské katedry Divadelní fakulty Akademie múzických umění pod vedením Josefa Krofty. Podrobněji se věnuje čtyřem významným nezávislým souborům: Studiu dell’arte, Divadlu bratří Formanů, Divadlu Continuo a souboru Buchty a loutky a dále loutkářské části projektu Praha – Evropské město kultury 2000.
Jiří Tibitanzl: „V totalitě nás deptali nekonečnou řadou požadavků a předpisů, komisními rozhodnutími aparátčíků a v neposlední řadě ideologickou blbostí na všech úrovních schvalování – od dramaturgie po samotné představení. Postrachem byla přehrávková komise, která […] rozhodovala o vašem bytí, či nebytí. Svobodné povolání bylo pro režim nutným zlem, a i agenturní soubory podléhaly přísnému výběru, byť produkovaly někdy duchem málo obdařené estrády pro děti.“
Potulní komedianti. Loutkář, 2000, č. 3
Marek Bečka: „Naivně jsem si myslel, že se ten divadelní systém, který u nás existoval, nutně musí rozpadnout a (…) nedovedl jsem si představit, že by ta síť krajských loutkových divadel mohla existovat dál. Jenže se to stalo. Už v druhé v polovině 90. let proto bylo jasné, že další divadla, jako jsme my, prostě nemůžou vzniknout, protože už pro ně není prostor ani peníze. Takže sice neustále vznikají nějaké nezávislé skupiny, ale jsou v podstatě toho západního střihu, že jsou to jen jeden, dva lidé, kteří hrají pohádku. Je jich spousta, jenom o nich nikdo nic neví.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019
Václav Königsmark: „Znovu si stýskáme na obtížnou situaci, v níž se divadlo ocitlo, a zapomínáme, že se v ní opět odráží pouze reálné společenské klima. Zdálo se totiž, že za totality divadelní umění jen trpělo restrikcemi, v nichž převažovalo ideologické dohlížitelství a z něho vyplývající zákazy, doporučení i autocenzura. Tyto jevy však divadlu zároveň nabízely téma vzájemné komunikace, a divadlo už umělo s tímto tlakem nakládat. Naučilo se spolu s divákem používat kódu společně sdíleného nesouhlasu. V tomto vyslovovaném i vstřícně vnímaném ‚gestu‘ nacházeli tvůrce i divák strunu společného souznění. Kulminovalo v listopadových a prosincových dnech roku 1989, aby se pak vzápětí rychle zjistilo, že tudy už nadále cesta nepovede.“
O situaci českého divadla, záměnách stylu a výpovědi. ČsL, 1991, č. 4
Nina Malíková: „V prvních porevolučních letech profesionální loutková divadla jako by byla svými diváky (i zřizovateli) znovu vymezena tam, kde je mnozí chtěli už léta vidět – pouze do oblasti divadla pro děti. Znovu se na repertoáru objevily ty nejznámější a divácky nejúspěšnější tituly pro nejmenší publikum (zejména Sněhurka slavila nebývalý comeback, ale nespočet bylo i Červených Karkulek, Šípkových Růženek a Perníkových chaloupek.“
Příspěvek přednesený na kolokviu Bez drátů uspořádaném Muzeem loutkářských kultur , 2019
Vladimír Hulec: „Když jsem dostal nabídku dramaturgicky připravit a zorganizovat festival …příští vlna/next wave… (…) předpokládal jsem, že hlavní proud toho nového, co se u nás v divadle děje, objevím v oboru tanečním, pohybovém, výtvarném a hudebním (…) Ke svému překvapení jsem však zjistil, že nejaktivnější, nejotevřenější, ale také nejobjevnější a profesionálně nejkvalitnější byli loutkáři. A to jak nedávní absolventi větve DAMU, tak i velké množství amatérských a poloprofesionálních skupin [na festivalu vystoupily soubory Buchty a loutky, Continuo, Studio dell’arte, Mehedaha]. Je to zřejmě dáno velkou, a hlavně přirozenou tradicí, kterou u nás loutkové divadlo má. Tradice je živá a je tedy možné na ni nejen navazovat, ale i z různých stran zkoumat, narušovat, experimentovat s ní, a tím ji posouvat dál. Jiné divadelní formy, zdá se, toto zázemí u nás nemají (…) A tak loutka a loutkáři jsou nejen součástí ‚příští vlny‘, ale vlastně se nesou na jejím vrcholu a jsou možná tím nejpůvodnějším, čím česká vlna přispívá do oceánu světového divadla.“
Kdo jsi, příští vlno? Loutkář, 1994, č. 8–9
Josef Krofta: „KALD vznikla na půdě byvší loutkářské katedry jako prostor pro výuku dovedností potřebných k uplatnění v širokém spektru divadelních aktivit, jež nelze zahrnout pod běžně používaný pojem ‚činohra‘. Pantomima, klauniáda, hudební divadlo, divadlo masek, divadlo předmětů, samozřejmě i nejrůznější formy loutkového divadla (…) včetně těch, které si ještě ani nedokážeme zcela představit. Cílem je tedy jistý univerzalismus múzický, chápaný jako nepominutelná materie, kterou musí být vybaven každý účastník tvůrčího procesu v oblasti otevřeného divadla.“
Katedra alternativního a loutkového divadla. Loutkář, 1990, č. 11
Kateřina Melenová: „Profesionální scéna se na nás tvářila divně, protože jsme najednou narušili zaběhaný pořádek. Osobně si myslím, že divadla prokaučovala svou příležitost transformovat se a že umělci, kteří dělali revoluci, měli jít jako první příkladem. Místo toho se zakopali ze strachu o finance, o dotace, a o to, co je teď jejich hrobem. Myslím, že ta šance tu byla, ale nikdo neměl odvahu. Dlouho jsem cítila řevnivost mezi kamennými divadly a námi. Nebyli jsme pro ně nikdo, všechny naše inscenace vznikaly na koleně, bez jakýchkoli subvencí.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019
Petr Forman: „Mám-li být upřímný, je to někdy dost drsné. Práce je v tomto typu provozu prostě víc a nestačí jenom přijít a zahrát. Ale nakonec nás právě ta práce s lidmi, kteří cítí divadlo stejně jako my, vždycky stmelí, protože ten společný zážitek je v našem případě často dramatický a dobrodružný. Třeba Loď Tajemství se dělala v dost krušných podmínkách – venku a v zimě (…) Když to ale člověk zvládne a něco se z toho vyloupne, tak si myslím, že to vztahy mezi lidi neuvěřitelně upevní.“
Inspiruje nás život. Loutkář, 2008, č. 6
Pavel Štourač: Lidé, kteří tady bydlí, musí být samozřejmě trošku skromnější a nemohou počítat s nějakým luxusem. Ale koneckonců my těm lidem, kteří přicházejí, chtějí spolupracovat a jsou nadšení tou zdánlivou romantikou, vždycky říkáme, že já cítím jako svůj úkol odrazovat lidi od divadla, protože to je strašně nepohodlný způsob života. A až teprve ti, kteří se bez toho opravdu neobejdou, by to divadlo měli dělat. Což pro ně ovšem znamená trošku i rezignaci na to, čemu se říká konzum a komfort. Myslím si ale, že je to tak vlastně v pořádku.“
Divadlo Continuo aneb Trojí zastavení na Švestkovém dvoře. Loutkář, 2006, č. 4
Marek Bečka: „Neměli jsme žádnou vizi. Nikdo z nás není režisér, ani vystudovaný, ani povahou. Já se také necítím být režisérem. Když potkám nějakou skupinu lidí a povede se mi je přesvědčit, že můj nápad je dobrý, tak teprve pak jsem režisérem. Ale jinak nemám nějaké vize nebo představy. Jenom chci dělat loutkové divadlo, a to mě naplňuje a naplňuje nás to asi všechny. Vlastně nás zaskočilo, že nám to takhle jde. Byl jsem rok na volné noze, hrál jsem nějakou pohádku a pouliční divadlo, ale neuměl jsem to. Nikdo z nás to neuměl. Učili jsme se za pochodu a za ty dva a půl roku v Chebu jsme se to naučili.“
Je to nádherné, je to krásné. Loutkář, 2016, č. 3
Ctibor Turba: „Že jsem se napoprvé rozhodl pro jistoty, bylo pochopitelné. Dnes už vím, že není třeba obávat se nedostatku tradice: to, s čím přicházeli mladí, bylo zajímavé, dobré, velmi slibné (…) Setkat se nepřipraven na divadlo v Nostické uličce s vitrínami naplněnými bledým svitem neonek, ve kterých živoří lidské exponáty [myšleny jsou instalace Vitríny Natálie Slováčkové], by bylo silnější. Jasně: městský úředník, který má na starosti peníze, mě nechápe. Vidět to má přece co nejvíc lidí, aby se vklady zhodnotily. Ale zhodnocení nemá vždy podobu diváckého množství.“
Festival pouličního divadla? Svět a divadlo, 2000, č. 6