Podmínky pro rozvoj českého nezávislého divadla 90. let 20. století

Tato tematická linie se v první etapě výzkumu soustředí na politické, společenské a divadelní události poslední dekády 20. století, které přispívaly ke vzniku nových podmínek pro emancipaci, etablování a profesionalizaci nezávislé divadelní scény, a na vybrané oborové debaty klíčové pro pochopení funkce divadla v politicko-společenských procesech druhé poloviny 80. let, během sametové revoluce roku 1989 a prvního desetiletí polistopadového vývoje. V prostředí, které se politicky, ekonomicky i sociálně radikálně proměňovalo, se české divadlo nejen jako veřejná kulturní instituce, ale také v podobě soukromé umělecké činnosti postupně a legálně vyvazovalo ze státem či samosprávou řízených struktur a navracelo se ke své původní umělecké a společenské funkci. Tyto procesy jsou sledovány na půdorysu proměn legislativního prostředí pro divadelní tvorbu a provozování divadelní činnosti, dostupných statistických údajů o nezávislém divadle i o jeho začlenění do kánonu oborových cen, formování státní kulturní politiky a grantového systému, transformace profesních organizací či vzniku nových oborových platforem a svobodného rozvoje mezinárodní spolupráce.

Z výstavy Divadlo a revoluce – První týdny sametové revoluce v českých a moravských divadlech: „Od sametové revoluce uplynula dvě desetiletí. Z tohoto odstupu vnímáme již jako klišé, že začala v divadle. Historickými studiemi reflektované události vysoké politiky se však z komorních a studiových scén, zakouřených šaten a jevišť pod pozlacenými portály záhy přenesly do jiných dějišť a role divadla v sametové revoluci zůstává dodnes nedoceněna. Podstatou revoluce je přitom pohyb v celé společnosti. Pohyb, který v listopadu 1989 rozpoutává divadlo. To je fenomén jedinečný i v kontextu politických změn v bývalém socialistickém bloku. Po studentské demonstraci 17. listopadu 1989 činí první krok k revoluci právě divadlo. Společně se studenty Divadelní fakulty AMU vydávají divadelníci již 18. listopadu 1989 své první prohlášení a poskytují revoluci střechu nad hlavou. Prokřehlému revolučnímu chóru i budoucím politickým sólistům nabízejí svá jeviště, hlediště a technické, personální i sociální zázemí. Je to prostor náhle osvobozený od ideologické přetvářky, ale zbavený i své původní umělecké funkce. Divadelníci vyvolávají revoluční pohyb bezprostředně po policejním zásahu proti studentům, jako první překračují hranice cenzury, autocenzury i strachu a dávají se všanc veřejnosti. Divadelní budovy se rázem proměňují v informační a koordinační centra s nepřetržitým denním i nočním provozem. Namísto představení se na jevištích odehrávají improvizované večery založené na dialogu s diváky (…) Divadlo během revoluce převrací zavedené role. Hlediště se stává jevištěm, jeviště hledištěm a hranice mezi nimi oscilují a mizí. Společnost se dává do pohybu.“
My jsme to nevzdali: příběhy 20. století: průvodce totalitními režimy, 2009.

Josef Ptáček: „Divadlo bylo takové společenské prostředí, které mělo velmi přesně pojmenovaného společného nepřítele. V divadlech se děly zázraky. V divadlech se hrály jinotaje. Tam člověk věděl, že ti, kdo tam sedí, jsou spřízněné duše. A to bylo hrozně důležité pro intelektuální vývoj. Není náhodou, že revoluci začali studenti, ale to důležité se odvíjelo v divadlech, ať to byl Činoherní klub nebo Divadlo Na zábradlí. Divadlo bylo právě tím spojovacím a stmelovacím článkem lidí, kterým nebylo lhostejné, že se tady neříká pravda nebo se minimálně zkresluje.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Břetislav Rychlík: „Na začátku 90. let  byl ve společnosti řekněme takový ocásek roku 1989, toho dobrého vztahu lidí k divadlu, kdy je nikdo proti umělcům neštval jako teď. Pro mě nastal psychologický zlom v roce 1993. Když se rozpadla republika a Klaus a ODS vyhráli volby, došlo ke zlomu ve společnosti, k posunu hodnot a zápas s občanskou společností, který Klaus vedl od prvopočátku, se stal i zápasem o obsah, nejen o mechanismy demokracie. Klaus řekl, že jsme tygr střední Evropy, že společnost je uzdravená a teď už jsme jenom ve fitcentru. Vrchol nastal v roce 1998, kdy kulturně padla klec. Vznikla opoziční smlouva a od té doby se to vleče. Sklízíme plody 90. let. To, že se to tehdy nevyřešilo.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Lenka Havlíková (Kolihová): „90. léta souvisí se sebevědomím studentské generace, která zažila převrat. Naučili jsme se, že lze prosadit zásadní změny.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Jitka Sloupová: „Zůstane asi jedním z největších paradoxů sametové revoluce, že jednu z jejích ‚hnacích sil‘, ne-li ‚hegemona‘, totiž české a slovenské divadelníky, uvrhlo její vítězství do zjevné krize. Počet návštěvníků i těch kdysi nejvyprodanějších divadel nezadržitelně klesá (…) i soubory dosud navenek stabilní se polarizují a mnohde signalizují svůj rozpad, kdekdo povzbuzen svobodou i novým sebevědomím aktivního tvůrce dějin vyhlašuje na druhé straně své samostatné plány – a v pozorovateli rostou obavy, že z té tříště sil se nové hodnoty začnou tvořit velmi pozvolna (…) Úvahy o smyslu a funkci divadla zaměstnávají asi stejnou měrou (…) divadla ‚kamenná‘ i studiová.“
21 let odkládaná cesta za ideálem. Pět svazků samizdatového sborníku „O divadle“. Scéna, 1990, č. 4

Eva Salzmannová: „V 90. letech se velmi těžko hledala témata, o čem hrát. Tato dekáda byla co do dramaturgie složitá. Lidé se opět začali zajímat o politiku. Zjistili, že ne vše jde tak, jak si původně představovali. Ve společnosti se začaly zvětšovat rozpory, což vedlo k tomu, že se diváci po divácké krizi začátku 90. let do divadla vrátili.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Karel Král: „Divadlo hraje na základě smlouvy se svým publikem (…) V této době se původní smlouvy staly nejasnými a nepřehlednými, platnost leckterých z nich vypršela. Asi proto, že se i dříve pevná společenství rozpadla; člověk je opuštěnější víc, než čekal, pociťuje víc, v čem si s ostatními nerozumí, než naopak. Je to tedy také doba hledání a z hlediska divadla to může být i doba pokusů a experimentů, otevírajících možnost k ustavení nových smluv.“
Karel Král. Hledání nové smlouvy. Svět a divadlo, 1992, č. 1

Boris Hybner: „Byla to tehdy zvláštní doba. Všichni začínali podnikat a vzájemně se podporovat (…) Byl to takový podnikatelský romantismus, na který nikdy nezapomenu. Na lidi, s kterými jsme začínali, můžu vzít jed pořád. To je skutečná krev nové společnosti, ten kanónfutr, ta první linie, která do toho investovala své životy. Ano, to byl ten největší kapitál, s kterým jsme do toho (…) vstupovali.“
Kdo v Čechách šlape vodu a kdo zlatonosnou půdu? Aneb o divadelním podnikání. Divadelní noviny, 1993, č. 21

Vladimír Hulec: „To jsou ta 90. léta (…) Z udupaných lidí najednou vykvetly květy, někdy smradlavé, někdy nádherné, ale bylo jich moc. Jako by někdo po dvaceti letech tu zemi zalil. Všechno kvetlo, pištělo, křičelo, zabíjelo se…. Praha 2000 by se dala označit za uzavření jedinečné epochy 90. let. Najednou to byla velká akce, hodně finančně dotovaná, kde již byly podporovány nezávislé festivaly, ale začaly se také ukazovat tendence toho uspořádání a systému, který funguje nyní. 90. léta žádný systém neměla, záleželo na tom, jak se kdo dokázal v dění zorientovat a jaké měl štěstí. Bohužel se ukázalo jako naivní, že bude spousta donorů, kteří vydělají velké peníze, a někdo bude mít rád divadlo nebo výtvarné umění a bude ho podporovat. Tahle představa úplně zkrachovala. U nás lidé, kteří získali velké peníze, umění nepodporují, podpora umělců z bezpečí vlastního blahobytu bude ještě vyžadovat několik generací. V roce 2000 ve společnosti nebyla ochota komunikovat, společnost se nasytila, byla bohatá.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2018

Divadelní obec: „Legitimitu odvozujeme z ideologie, z postojů, názorů a jednání. Z ní pak vychází i naše představa ,přirozeného prostředí‘, z ní odvozujeme modely kulturní politiky, systémů vztahu státu a divadla a konečně ekonomických modelů. Legalita je však fakticky odvozena z tzv. členské základny a stanov. Jde tedy o nutně otevřené artikulace ideologie a jasně formulovaný program, ale také o novou podobu struktury. V současné době mají šanci pouze otevřené horizontální struktury.“
Pracovní materiál O tváři a podobě obce, fond Informačně-dokumentačního oddělení IDU

Ondřej Hrab: „V 90. letech bylo nové všechno, co jsme přivezli. A publikum bylo ochotné to zkoumat. Jiná věc byla reakce odborné veřejnosti, která často kritizovala, že programu Archy nerozumí. Odtud také vzniklo označení, že se jedná o Tuzex. V 90. letech bylo potřeba především budovat mosty mezi vývojem světového divadla a ČR. U nás povědomí o divadelním dění u diváků i u odborníků končilo u absurdního dramatu 60. let. Představa, kam se divadlo vyvinulo, byla úzká a spíše z doslechu. Nakonec i jediný nástroj poznání toho, co by mělo světové divadlo být, bylo Pražské Quadriennale. A i to přinášelo pouze nedostatečné zprávy.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019

Milada Nováková: „90. léta byla doba pionýrská, léta naděje, zkoušení, navazování kontaktů. V tom jsou naprosto neopakovatelná. Pak už se situace stabilizovala. Ačkoli i dnes vznikají novátorské projekty, kvas z devadesátek je už minulostí.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2018

Z publikace 10 let Nadace Open Society Fund Praha: „Koncept otevřené společnosti je založen na poznání, že všichni jednáme na základě nedokonalého vnímání a nikdo nezná absolutní pravdu (…) Umění a kultura posilují otevřenou společnost. Umělecké a kulturní aktivity jakož i mezinárodní výměna podporují jedinečným způsobem nové myšlenky, kreativní vyjadřování a porozumění mezi rozmanitými skupinami a zeměmi napříč hranicemi národů.“
10 let Nadace Open Society Fund Praha, 2002

Nancy Bishop: „V 80. letech jsem pracovala v (…) divadle v Chicagu, když se k nám dostala petice za propuštění Václava Havla. Tak jsme tu petici za českého dramatika podepsali, oni ho pustili a pak se stal prezidentem. Rozumíte, pořád jsme podepisovali nějaké petice, ale tohle se nikdy před tím nestalo. Do Československa jsem v roce 1993 přišla kvůli Havlovi.“
Mejdan ještě neskončil. Reflex, 2019, č. 5

Ondřej Černý: „U nás je divadlo zdánlivě politické už od Tyla, ale trochu to nabourala sametová revoluce. V 90. letech jsme byli všichni loajální s režimem, s establishmentem, pomáhali jsme budovat nový systém a nikdo by proti němu tehdy nešel. Jenže divadlo by mělo být opoziční, pokud se má cítit svobodně. Nemůže být konstruktivní, musí být opoziční z principu. To ale nešlo, protože jsme budovali naši novou demokracii, i nezávislá činohra vplula do struktur. Tam divadlo přišlo o svou prestiž. Teprve s generační a institucionální obměnou se toto může změnit.“
Rozhovor vedený v rámci projektového výzkumu, 2019