Want create site? Find Free WordPress Themes and plugins.

Zlatá devadesátá

Níže uvedené citace tvoří součást výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989, která představuje mnohotvárnost, bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého divadla prvního porevolučního desetiletí. V rámci výzkumu českého nezávislého divadla 90. let a u příležitosti 30. výročí sametové revoluce byly natočeny rozhovory s šedesátkou osobností české a slovenské divadelní kultury 90. let. Výroky, které jsou vybrány do níže uvedených textových koláží, skládají v mnohohlasu zastoupených názorů obraz „ducha doby“, která právě dnes tolik rezonuje i v naší současnosti.

Od roku 1990 to byl nový začátek, totální euforie, spousta energie. A do toho zároveň něco cenného nenávratně umíralo a mizelo. Myslím, že to nikdo nebyl schopen vidět.

90. léta byla doba pionýrská, léta naděje, zkoušení, navazování kontaktů. V tom byla naprosto neopakovatelná. Pak už se to stabilizovalo. Ačkoli i dnes vznikají novátorské věci, nic zajímavějšího v divadle již nevzniklo.

Bylo to nejpestřejší, nejživější nejinspirativnější období a kumulace tolika věcí a uměleckých osobností. Umělecká zóna z 90. let těží dodnes.

Začátek 90. let charakterizuje kvas, kdy se všechno uvolnilo a mohly se realizovat všechny nápady, které se nashromáždily za dlouhou dobu. Byla to šťastná doba a Praha byla přitažlivé město, takže sem přijížděli zahraniční umělci s velkým zájmem, aby tu něco vytvořili. A co jsou ta “devadesátá léta”? Jsou 90. léta ta chvíle, kdy nastoupila alternativa, kontrakultura a underground, které byly dosud potlačované? Nebo roky 1995 a 1996, kdy končí privatizace a dochází k likvidaci kulturních klubů? Nebo jsou 90. léta to, co zobrazovaly filmy jako “Jedna ruka netleská” nebo “Knoflíkáři”? 

Na uvoľnené miesta sa po starých štruktúrach dostali ľudia, ktorí by tam v podstate ani dnes nemali čo hľadať. Riaditeľom odboru umenia sa stal kamarát V. M. Bolo krásne, že tento človek sa tam dostal a tým pádom sa začali diať veci. On poznal veľmi dôsledne to, čo sme robili, čo som robil ja.  A ponúkol nám pomocnú ruku.

Ostrava se v 90. letech neuvěřitelným způsobem proměňovala. Myslím, že nejdramatičtěji ze všech českých měst. Procházela přepólováním smyslu. Z města, které bylo posledních 200 let orientováno na těžký průmysl, na hornictví a bylo intenzivně industriální, se stávala postupně městem kulturním, univerzitním, výzkumným. To samozřejmě nešlo snadno, bez bolesti a trápení. Uzavřela se řada šachet, začalo se masivně propouštět, byla spousta nezaměstnaných, životní úroveň mnoha lidí se zhoršila. A přesto byla 90. léta přelomová a já jsem rád, že jsem byl u toho, protože takové věci se dějí jednou za život, někdy jednou za století.

Smrt Petra Lébla by se dala označit za určitý konec dekády, konec letu motýla, který si spálí křídla. Byla to jeho osobní tragédie, ale on věděl, že je součástí nějakého symbolického konce. Nemusel to dělat takhle jasně, mohl podpálit Divadlo Na zábradlí. Myslím si, že umělec je takovým skřivánkem, který implikuje svět, jak je to prostředí kontaminované. On to dobře vycítil.

Did you find apk for android? You can find new Free Android Games and apps.
© 2019 Institut umění - Divadelní ústav