Nezávislost jako životní cesta

Níže uvedené citace tvoří součást výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989, která představuje mnohotvárnost, bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého divadla prvního porevolučního desetiletí. V rámci výzkumu českého nezávislého divadla 90. let a u příležitosti 30. výročí sametové revoluce byly natočeny rozhovory s šedesátkou osobností české a slovenské divadelní kultury 90. let. Výroky, které jsou vybrány a poskládány do níže uvedených textových koláží, skládají v mnohohlasu zastoupených názorů obraz „ducha doby“, která právě dnes tolik rezonuje i v naší současnosti.

Co to znamená nezávislé?  Závislost na vkusu diváků není nezávislost. Závislost na veřejných penězích nezávislost komplikuje, ale přesto by i takové divadlo mělo zůstat nezávislé. Myslím, že politici mají ustát, že divadlo, které financují, jde proti nim.

I ve městem nebo státem zřizovaném divadle se můžete setkat se svobodnými umělci, kteří s vámi nakládají krásně. Zrovna tak v nezávislém divadle se můžete setkat s někým, kdo vás chce jenom manipulovat. Takže tahle svoboda, ta herecká, není vůbec závislá na tom, jestli pracujete v nezávislém divadle, nebo jste v angažmá. Ale pokud bych měla mluvit jako dramaturg nebo jako scénárista, tak to je opravdu obrovský rozdíl. Mám zkušenost, že u nezávislého divadla se nemusí tolik hlídat, jestli bude výsledek komerčně úspěšný.

Náš spolek jsme zakládali s představou, že musí být malý. Čím jste větší, tím víc ztrácíte hlavně přirozenost. Umění musí diktovat provozu, co má dělat. Umění si má vymýšlet „nesmysly“ a provoz je má realizovat. Naše divadlo se tomuto modelu, o němž jsme snili, v lecčems dodnes podobá.

Hlavní hodnoty, které se v našich grantových programech podporovaly, byla otevřenost, inovace a experiment. To, o co nám hlavně šlo, bylo podpořit fungující nezávislou infrastrukturu.

Na začátku 90. let divadlo řešilo samo sebe, mimo jiné obrovský pokles divadelní návštěvnosti. Některá divadla se klepala o svou existenci, jestli to vůbec přežijí. Na druhou stranu na scénu zase vstupovali lidé, kteří měli energii zakládat nové nezávislé soubory.

Z Katedry alternativního a loutkového divadla jsme byli naočkovaní, že divadlo můžeme dělat mimo zavedené struktury. Pro mě byla otázka přežití, že budu divadlo dělat takhle, jinak bych musela jít do kamenného divadla nebo do práce. Ale věděla jsem, že pokud takhle chci pracovat, musím k tomu vytvořit podmínky.

Po politických zmenách, ktoré sa udiali, resp. kedy si aj to pôvodné VPN nebolo schopné udržať moc a ju vykonávať, sa zmenila politická garnitúra. V 1994 s veľkou prevahou sa moci ujalo HZDS. Treba povedať, že to bolo hneď po rozdelení Československa a fungoval tu ešte efekt spoločnosti rozdelenej na tých proštátnych a tých protištátnych, a tak sa začali značkovať aj ľudia v kultúre. Začala sa atrofia umeleckých profesionálnych zväzov, ktoré predtým fungovali veľmi synergicky a potom sa postupne celá rozpadávala. Zopár združení žije, ale mnohé nezvládli financovať prevádzku, priestory, ľudí a úplne sa rozpadli. Takže sa tým zdecimovala profesionálna základňa, ktorá mohla tvoriť akúsi platformu, ktorá mala byť istou oponentúrou toho, čo sa deje v oficiálne kultúrnej politike.

Sametová revoluce mě zastihla v divadle. Tenkrát jsem se svojí skupinou Pohybového divadla působila na amatérské bázi, pro tento typ divadla to ani jinak nešlo. Dramaturgie nebyla explicitně politická, ale byla odvážná, v naprostém rozporu s oficiálně proklamovaným politickým, estetickým a mravním názorem. Svoboda znamenala, že jsme si ulevili od cenzurních opatření, která na nás číhala, ale na druhou stranu to byl soubor amatérský, složený z lidí, kteří se mu věnovali z nějakého přetlaku, z potřeby se vyjádřit, nebo kteří se nemohli uplatnit ve stávajících podmínkách.