Divadlo a komunita

Níže uvedené citace tvoří součást výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989, která představuje mnohotvárnost, bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého divadla prvního porevolučního desetiletí. V rámci výzkumu českého nezávislého divadla 90. let a u příležitosti 30. výročí sametové revoluce byly natočeny rozhovory s šedesátkou osobností české a slovenské divadelní kultury 90. let. Výroky, které jsou vybrány do níže uvedených textových koláží, skládají v mnohohlasu zastoupených názorů obraz „ducha doby“, která právě dnes tolik rezonuje i v naší současnosti.

Role divadla v 80. letech nespočívala v tom, že by bylo politické, ale v tom, že bylo svobodné a byl to prostor pro dvojsmysly i různé možné interpretace.

Východní Čechy byly vždycky hodně divadelnické, na rozdíl od jižních Čech nebo Moravy, protože tady byla spousta městských, ale i venkovských souborů a v každém malém městečku je nějaký divadelní sál opatřený jevištěm – a není to jenom sokolská tělocvična. Vezměme si třeba Divišovo divadlo v Žamberku, Polici nad Metují, divadlo v Lomnici nad Popelkou, což je úžasná architektura, taková už modernistická se zbytky secese, anebo i historicky mladší budovy, třeba v Novém Bydžově. Historicky je dáno, že amatéři někdy hrají na lepších jevištích než profesionálové. To nejsou ty dnešní kulturní domy, stavěné na široko, aby se tam vešlo předsednictvo, a nízké, protože tam nemusí mít tahy. Divišovo divadlo, to je malé Národní. Také tu neustále a kontinuálně byla i navzdory bolševikovi činná spousta souborů. A to jsou zdroje všech festivalů, které vznikly po roce 1990. Ty si svým způsobem generují potenciál, sílu onoho ochotnického hnutí, systému soudržnosti.

Osobne si myslím, že naše divadlo zo začiatku malo duchovný charakter, možno si namýšľam. Ale dobré divadlo musí vzniknúť na takomto základe. Verím a dúfam, že to bolo duchovné. Máme takých divákov,  ale je ich málo. Keby ich bolo tisíc, možno by sme aj prežili.

Nezávislá scéna bez internetu nebyla v 90. letech pro venkov tak dostupná. Informace bylo tehdy složitější sehnat. Do Prahy jsme jezdili hlavně na činohru do městských divadel. Ale propojení fungovalo přes profesionály napojené na amatérské divadlo.  

Ostrava je opravdu divadelní město a má jednu velmi sympatickou vlastnost. Divadla si samozřejmě nějakým způsobem konkurují, ale navzájem se respektují, navzájem se ctí, a když je to možné, tak navzájem kooperují. Důkazem toho je samozřejmě festival OST-RA-VAR, ale také veliká prostupnost mezi divadly. Nejen ve smyslu, že lidé přecházejí z jednoho divadla do druhého, ale že navzájem hostují jak herci, tak režiséři, tak scénografové. A zároveň je to opravdu s respektem a kolegialitou. To je věc, která se jinde tak úplně nectí.