Trh nebo život

Níže uvedené citace tvoří součást výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989, která představuje mnohotvárnost, bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého divadla prvního porevolučního desetiletí. V rámci výzkumu českého nezávislého divadla 90. let a u příležitosti 30. výročí sametové revoluce byly natočeny rozhovory s šedesátkou osobností české a slovenské divadelní kultury 90. let. Výroky, které jsou vybrány do níže uvedených textových koláží, skládají v mnohohlasu zastoupených názorů obraz „ducha doby“, která právě dnes tolik rezonuje i v naší současnosti.

Stejně jako za komunistů, všichni umělci kromě těch prominentních socialistických byli chudí. Ale bylo možné žít chudě, najít místo, které bylo skoro zadarmo, bylo možné existovat tímto způsobem a nebralo se to jako hanba. To ještě v 90. letech bylo možné, po roce 2002 se svět změnil.

Peníze nás nezajímaly, vášeň se neslučovala s rodinou. Vzal jsem doma polovinu nábytku a odjel s ním hrát divadlo.

90. léta jsou dobou změny srovnatelnou se změnou, která se uskutečnila na Západě v 60. letech. V 90. letech bylo moc slov, všechno se zachrlilo řečmi. Od jejich druhé poloviny nastoupil tlak na výkon. Z toho okouzlení se postupně stala i jakási obrana, cesta, jak přežít všechny tlaky, že o peníze jde až v první řadě. V Aši to bylo zajímavé i tím, že nejprve tam byly dráty, jezdil jsem podél nich do školy, pak se otevřely hranice a vpád toho světa zpoza hranic byl brutálně radikální. Možná potřeba nějak přežit tu tsunami trhu také držela lidi pohromadě.

V roce 1993 nebo 1994 se začal “prvotní prach revoluce” usazovat a začalo se více vyjasňovat, co jak má být. To je logické a správné. Nechci 90. léta romantizovat. Možnosti byly obrovské, záleželo na každém, co se mu povedlo, jaké štěstí na něj padlo, jak byl kreativní či ambiciózní.

Od začátku jsme hledali cestu k současné dramatice. Po sametové revoluci každý spoléhal na to, že se otevřou šuplata úžasných dramatiků. Zpětně to však vidím tak, že na to byla doba příliš rychlá a překotná. Kapitalismus u nás nastoupil velmi rychle a tvrdě a společnost se změnila mnohem rychleji než její možná reflexe. Společenská situace byla drsná a depresivní a u nás si s ní nikdo nevěděl rady.

V roce 1998 kulturně padla klec. Vznikla opoziční smlouva a od té doby se to vleče. Lidé byli také ze začátku lační, pak už byli přesycení, pak už to začalo fungovat jenom tržně. Tehdy byl ve společnosti řekněme takový ocásek roku 1989, toho dobrého vztahu lidí k divadlu. Nikdo je proti umělcům neštval jako dnes.