Divadlo a společnost

Níže uvedené citace tvoří součást výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989, která představuje mnohotvárnost, bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého divadla prvního porevolučního desetiletí. V rámci výzkumu českého nezávislého divadla 90. let a u příležitosti 30. výročí sametové revoluce byly natočeny rozhovory s šedesátkou osobností české a slovenské divadelní kultury 90. let. Výroky, které jsou vybrány do níže uvedených textových koláží, skládají v mnohohlasu zastoupených názorů obraz „ducha doby“, která právě dnes tolik rezonuje i v naší současnosti.

Divadlo v 90. letech nemělo vizi. V Čechách žádná tradice navážno dělaného politického divadla není, nikdo k němu neinklinuje a nikdo ho nechce. Od Haška a Voskovce s Werichem je tu nastolena ironizace a satira. Lidé se politického divadla bojí, není nám blízké. Když se o něj někdo pokusí, je odsouzeno k diváckému nezdaru. To je zvláštní úkaz.

Divadlo bylo takové společenské prostředí, které mělo velmi přesně pojmenovaného společného nepřítele. V divadlech se děly zázraky. V divadlech se hrály jinotaje. Tam člověk věděl, že ti, kdo tam sedí, jsou spřízněné duše. A to bylo hrozně důležité pro intelektuální vývoj. Není náhodou, že revoluci, začali studenti, ale to důležité se odvíjelo v divadlech, ať to byl Činoherní klub nebo Divadlo Na zábradlí. Divadlo bylo spojovacím a stmelovacím článkem lidí, kterým nebylo lhostejné, že se tady neříká pravda nebo se minimálně zkresluje. A když potom došlo k sametové revoluci, lidé najednou divadlo nepotřebovali, protože už mohli být sami za sebe.

Ačkoliv byli divadelníci jedinou společenskou profesní skupinou, která vstoupila do stávky bezprostředně spolu se studenty, tak ve vizi proměny kulturní politiky už taková shoda nebyla. Ta proměna byla velmi pomalá, obtížná a každý měl trochu jinou představu, kam by měla směřovat. Byl to spíš takový zmatek a jakýsi pocit ohrožení než nějaká vize. Otázku nové role umělce v nové společnosti si málokdo kladl. Každý měl pocit, že my teď, když jsme tu revoluci vyhráli, přeci máme právo udržet si i svá privilegia, a že všechno pojede ve stejných kolejích, jen lépe. Již těsně po ukončení stávky jsem říkal, že je třeba, aby si divadla uvědomila, že se musí začít chovat úplně jinak. Že budou muset hledat nová partnerství a budou se muset naučit chovat jinak i v ekonomickém prostředí.

Během revoluce splnilo divadlo obrovskou úlohu, čímž si ale i ublížilo. Již krátce před revolucí bylo vnímáno jako způsob vzdoru. A když bolševik padl, divadla najednou nebyla potřebná. Divadlo bylo zmatené, najednou se nevědělo co a jak hrát. 

V 90. letech se velmi těžko hledala témata o čem hrát. Tato dekáda byla co do dramaturgie složitá. Lidé se opět začali zajímat o politiku. Zjistili, že ne vše jde tak, jak si původně představovali. Ve společnosti se začaly zvětšovat rozpory, což vedlo k tomu, že se diváci po divácké krizi začátku 90. let do divadla vrátili.

Vtedy sa povydávali samizdaty a mali ste plné kníhkupectvá samizdatov, ktoré nikto nekupoval. To boli knihy, ktoré ste si pred týždňom túžili prečítať. Vtedy ste si uvedomili, že kultúrna verejnosť je len to promile populácie. Mali sme taký pocit, že na  Slovensku to platí zvlášť, ten nezáujem voči tvorcom a spisovateľom a umelcom. Možno to začalo v 90. rokoch. Prečo ľudia nechodili? No, začalo to byť v médiách vzrušujúce. Boli diskusie o veciach, ktoré sa nemohli hovoriť. Všetci diskutovali.

Činoherní studio byla příspěvková organizace města Ústí nad Labem, takže divadlo fungovalo jako společensko-kulturní objednávka města, kterou ale město nebylo schopné zformulovat. Zároveň se moc nelíbilo to, jak jsme tu společenskou objednávku formulovali my. To znamená hledat společenská, kulturní a politická témata, která se váží k regionu nebo k celospolečenskému dění, která sledují nějaký současný trend nebo naopak zkouší studiový experiment. Protože to je dle mého názoru poslání studiových divadel. Větší divadla naopak musí produkovat vyzkoušené věci.

V Divadle v Řeznické jsem zažil rysy divadelnictví, které mě baví dodnes. Divák tam byl v jistém nepohodlí, ale zároveň se díky tomu stal součástí představení. Rád bych ještě zmínil Divadlo Labyrint vedené uměleckým šéfem Karlem Křížem a šéfdramaturgyní Vlastou Gallerovou, kteří dávali příležitost debutantům a šli do rizika. Byť to bylo repertoárové divadlo, snažili se být aktuální, političtí a otevření. Snažili se na odkazu revoluce vybudovat něco nového a divadlo přetvořili na umělecké centrum na levém břehu Vltavy.