Otevřené hranice, otevřený prostor

Níže uvedené citace tvoří součást výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989, která představuje mnohotvárnost, bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého divadla prvního porevolučního desetiletí. V rámci výzkumu českého nezávislého divadla 90. let a u příležitosti 30. výročí sametové revoluce byly natočeny rozhovory s šedesátkou osobností české a slovenské divadelní kultury 90. let. Výroky, které jsou vybrány do níže uvedených textových koláží, skládají v mnohohlasu zastoupených názorů obraz „ducha doby“, která právě dnes tolik rezonuje i v naší současnosti.

Můj umělecký program pro celá 90. let byl založen na černém humoru, ironii a grotesce. Neinklinoval k zásadním sdělením, to bylo spíš druhotné. Byl jsem ovlivněn avantgardním myšlením, nikoli ve smyslu novátorství, ale ve smyslu modernistických hodnot. Bylo to výrazně postavené proti postmodernímu vidění, to mi tenkrát připadalo jako eklekticismus a jako něco, co relativizuje hodnotu a pravdu. A to se mi zdálo hodně nebezpečné.

V 90. letech sice ještě nefungovaly tolik programy pro zahraniční výjezdy studentů, ale na Katedře alternativního a loutkového divadla velmi brzy začali studovat zahraniční studenti. Zahraniční projektové divadlo jsme sledovali v programu festivalu 4 dny v pohybu. S Duncan Centre spolupracovala nizozemská Moving Academy for Performing Arts. Jejich škola mobilního divadla byla zásadní zážitek v etablování k jinému myšlení o divadle a k samostatnosti.

V roce 1990 jsem mohla jet do Ameriky, byla tam výstava “Dialog Los Angeles – Praha”. Byly tam skvělé malby, ale i performance. Byla to napůl americká, napůl česká akce. S řadou umělců jsem v kontaktu dosud a dosud spolupracujeme. 

Hned zkraje 90. let jsem se pohybovala v Domě U divého muže na Malostranském náměstí. Nyní je tam Parlament, ale tehdy tam díky Petrušce Šustrové, která působila na Ministerstvu vnitra, krátce mohli působit umělci. Vystupovala tam spousta zahraničních umělců, které přitahovala atmosféra tehdejší Prahy. Bylo to jedno z prvních kulturních míst zaměřené na výtvarné umění, hudbu a divadlo na Malé Straně, kde tehdy ještě nebyli turisté, byla celá rozbořená a divoká. V té době se také otevíral klub Újezd, Meloun a vznikala další místa zaměřená především na hudbu. Hodně populární byl klub Kotelna v Hybernské ulici, kde hráli doslova „na uhlí“ Michael‘s Uncle a další kapely.

V 90. letech byla Ostrava neuvěřitelně dynamická, byl to vzrušující mejdan a jízda, něco neskutečného. Jen co pro českou literaturu znamenají jména jako Jan Balabán, Petr Hruška, Jaroslav Žila nebo Jan Daněk, co pro českou muziku znamenají Buty. Město je veliké, ale zároveň kontaktní. Fenomén, který také souvisí se scénickou produkcí nebo paradivadelními aktivitami, to byly třeba Literární harendy bratří Motýlů, básníků Ivana a Petra. To byla autorská čtení v nejhorších ostravských knajpách. Dnes je Stodolní ulice už zkomercionalizovaná a ne úplně příjemná lokalita, ze které je jen byznys a turistická destinace. Ale vznikala z úplně z jiných důvodů, kolem klubu Černý pavouk, kde se četlo, kde vystupovaly nezávislé kapely, kde se konaly různé performance, přednášky, vernisáže, výstavy. A to nejen ostravských umělců, jezdil sem Petr Nikl, Vladimír Kokolia. Dnes je to všechno jinak a tato místa se přesunula o kus dál, ale naštěstí jsou. 

V roce 1997 vymyslel ředitel Jaroslav Achab Haidler v Ústí nad Labem mezinárodní festival Les divokých sviní. Byl to festival menšinových divadel z různých zemí, například divadlo hrané ruskou menšinou v Lotyšsku. Festival měl různé doprovodné programy upozorňující na sudetskou tematiku a vyhnání Němců. Ústí na Labem bylo do roku 1945 jen z 12% české a festival to připomínal. Tehdy jsem zde režíroval dramatizaci románu Zdeňka Šmída “Cejch”. Byla to sága rodiny Schmelzerů, která žila od 13. století v Sudetech. Inscenace se dávala řadu let a hodně jsme s ní hostovali, přestože se tenkrát zkoušela jenom tři dny a měla se uvést jen v rámci festivalu.

Goethe Institut v Praze se otevíral v roce 1993. Česko německá historie je složitá, prožili jsme hodně těžké období a bylo hrozně důležité, jak se uvedeme, abychom vzbudili důvěru českého publika. Jedno z prvních témat, kterým jsme se zabývali, bylo téma odsunu. To bylo v 90. letech třaskavé. Věnovali jsme se všem závažným tématům naší historie a bylo patrné, že publikum to od nás tehdy očekávalo. Bylo potřeba lidi vyslechnout a dát hlas odborníkům. Debaty tehdy byly vášnivé, ale nebyly zneužity k populistickým útokům.

V 90. letech Francie investovala hodně peněz do zemí střední Evropy. Jezdily sem opravdu významné osobnosti. Tanec tady měl oproti Západu velké zpoždění, všechno začínalo, neexistovaly tu scény pro moderní tanec, což bohužel trvá dodnes. Francouzský institut také hodně pomáhal rozvoji staré hudby a samozřejmě novému cirkusu. Ten si tu našel své místo, ale podobně jako tanec bojuje s nedostatkem prostoru. 

Role zahraničních institutů byla v 90. letech ohromná. DV8 doslova zbourali Archu, přijeli sem díky Britské radě, která organizovala i stáže pro Čechy. Důležitá byla samozřejmě hostování souborů, které podpořily Nadace Pro Helvetia, Goethe Institut, Francouzský institut. Na Velvyslanectví USA jsem chodila do knihovny dívat se na taneční filmy, tyhle materiály tehdy nikde nebyly dostupné. Jezdila k nám ale také polská pouliční divadla, velmi inspirativní byla také maďarské scéna a Slovinci. V 90. letech v Praze hostoval Iztok Kovač a rozhodně neprogresivnější byl v 90. letech Betontanz.